Kultura a historie v Heiligenblut am Großglockner

Císařova dcera je také zděšena. Žádá Briccia, aby si svatou relikvii s Kristovou krví vzal s sebou - v jeho vlasti by jistě byla v lepších křesťanských rukou. Briccius se však ztratí v pohoří Hohe Tauern.
Zastihne ho bouře a umírá. Na jaře najdou mrtvého sedláci a poznají v něm světce.
Se svatou krví bylo nalezeno i jméno naší vesnice.

Jména všech, kteří v našich horách přišli o život, jsou zapsána v "železné knize". Po dvě století.

Už tehdy byli neohrožení synové zemědělců ochotni doprovázet vědce a horolezce na často odvážných túrách.Zrodil se nový úkol, nové řemeslo. Jako "horští průvodci z Heiligenblutu" dovedli svěřené osoby bezpečně na místo určení a získali si tak legendární pověst. Předpokladem byla zkušenost a znalost místního prostředí, znalost potřebného vybavení a především schopnost reagovat na ty, kteří jim byli svěřeni do péče.

Pallavicini patřili k italské šlechtě již v 11. století. V roce 1731 přijel Gianluca Pallavicini do Vídně jako janovský diplomatický zástupce a od té doby udržoval úzké vztahy s císařským dvorem. Alfred von Pallavicini byl rovněž důstojníkem ve službách císaře.

Jeho matka byla hraběnka z Erdödy. Pallavicini je považován za jednoho z nejlepších horolezců své doby.

Dne 18. srpna 1876 zdolal markrabě - v doprovodu horských vůdců Tribussera, Kramsera a Bäuerleho z Heiligenblutu - "Pallaviciniho žlab", který byl pojmenován po něm. Žlab je dodnes obávaný kvůli skalnímu řícení. Pallavicini zemřel 26. června 1886 během túry na Glockner.

Rakouská zima se již dlouho vyznačuje velkými jmény - s vleky v rozsáhlých lyžařských oblastech. Heiligenblut am Großglockner se o tom přesvědčil během zimního spánku.
Málokdo si dokázal představit, že Heiligenblut bude jednoho dne "připraven na zimu". V roce 1964 Josef Schmidl a první projekty lanovek znamenaly začátek a zlom. V pravý čas následovala další rozhodnutí - prozíravé a především infrastrukturně nezbytné projekty. Byla vybudována lanovka Fleiß a monoklimatická lanovka na Schareck. Teprve se ukáže, zda nastal čas odvážit se znovu zkusit něco nového.

V roce 1930 vyčíslil stavební inženýr Franz Wallack, projektant a stavitel Grossglocknerské vysokohorské silnice, náklady na tento projekt na 85,8 milionu eur (v penězích 2016). V roce 1936 předložil Wallack konečný účet: 85,1 milionu eur - o 700 000 eur méně, než bylo odhadováno.

Hlavní zásada Wallacka, inženýra a zkušeného vysokohorského horolezce, v době, která ještě nebyla ekologicky citlivá: "Glocknerská silnice musí technicky předčit všechny známé alpské silnice a být vhodná pro velkou dopravu.

Musí harmonicky splynout s krajinou, protože v tomto vznešeném horském světě by bylo troufalé snažit se překonat přírodu technickými prostředky." Proto také Wallack nechal odstranit vegetaci z trasy stavby, aby se následně zacelily stavební rány. A vytvořil "rostlinné zahrady" pro pěstování vysokohorských semen vhodných pro danou lokalitu.



V roce 1930/35 tak Wallack vybudoval ideální přivaděč k Národnímu parku Vysoké Taury, který byl založen v roce 1981/83, tedy s půlstoletým předstihem. Wallack předběhl svou dobu i jako dopravní inženýr: vedle své silnice zapojil telefon se 16 sloupy pro tísňové volání a vyvinul "rotační pluh", který si dokázal poradit s masami sněhu ve vysokých horách a dodnes se používá po celém světě. Wallack jako první vedl svou vysokohorskou silnici nikoliv až k ledovcům, ale vysoko nad ně. Díky tomu se do roku 2015 s výhledem na Pasterze, největší rakouský ledovec, seznámilo 64 milionů návštěvníků.

Spolu se zámkem Schönbrunn a pevností Hohensalzburg tvoří tato vysokohorská silnice hlavní trojici turistických atrakcí v Rakousku. V roce 1980 použil rakouský papež architektury Friedrich Achleitner Wallackovo dílo jako měřítko pro ekologicky velmi citlivou dobu: "Důkaz, že ekonomické zájmy a technické porozumění nemusejí zničit krajinu." Wallack v roce 1960 při 25. výročí své silnice bilancoval: "Mnoho tisíc dělníků a inženýrů, kteří zde neúnavně pracovali, bude zapomenuto. Jedno však zůstane: Silnice." Možná zapomenuto - ale všichni, kdo tuto silnici postavili, budou vzpomínáni.

V letech 1930 až 1935 bylo na stavbě Glocknerstraße zaměstnáno v průměru 2000 až 3000 lidí. Skromná týdenní mzda 230 eur za 48 hodin práce odpovídala kolektivním smlouvám ve stavebnictví. Kilo hnědého chleba tehdy stálo 1,90, půl litru piva 1,52, ostříhání 6 eur a rohlík 22 centů. Mzdy však byly doplněny o prémie: Za práci přesčas a v neděli se vyplácelo až 12 procent a po 25 procentech.

V roce 1872 založilo 155 lidí z Klagenfurtu sekci Alpského klubu s ambiciózním cílem usnadnit přístup na Grossglockner v Korutanech. Vlastní stavební inženýr spolku Heinrich Pierl k tomu vypracoval konkrétní plán: "2500 metrů výstupu z Heiligenblutu na Glockner nelze zvládnout za jeden den. Ale v polovině cesty nahoru by se našlo rovné místo pro chatu. Heiligenblut už nabízel 111 lůžek pro hosty ve třech dobrých ubytovnách. Nic by se nemohlo pokazit. A tak jsme se stavbou Glocknerhausu začali už v roce 1874".

Výstavba takové chaty se 40 lůžky, která je z Heiligenblutu dostupná jen po úzké cestě za tři hodiny, však značně zatížila finance spolku. Vynalézaví lidé z Klagenfurtu proto uspořádali loterii, která vynesla dvě třetiny nákladů na stavbu ve výši 176 000 eur (peněžní hodnota v roce 2016).

Především však výstavba železnice v roce 1875 přes údolí řeky Drávy a oblast Pinzgau skupiny Glockner otevřela turistický potenciál velkých měst, jako je Mnichov a Vídeň. Obyvatelé Klagenfurtu proto plánovali trvale zlepšit výstup z Heiligenblutu na Glocknerhaus. Vynaložili 2,7 milionu eur a v letech 1900 až 1908 vybudovali podle plánů Heinricha Pierla 11,2 km dlouhou a 2,5 m širokou "Glocknerstraße", takže turisté mohli nahoru cestovat i v kočárech se dvěma koňmi. Od roku 1927 již jezdily mezi Heiligenblutem a Glocknerhausem desetimístné poštovní autobusy.

Heinrich Pierl měl tehdy odvážný nápad: postavit silnici přes Hochtor po stopách téměř 3000 let staré obchodní cesty. Měl otevřít atraktivní turistickou trasu na Grossglockner. Pierl vypracoval návrh trasy v roce 1895, ale kvůli nedostatku peněz se plán nikdy nedostal z rýsovacího prkna. Teprve Franz Wallack se v roce 1924 za zcela jiných okolností znovu ujal tohoto projektu, který byl úspěšný.

Pro některé myšlenky zřejmě dozrál čas až po mnoha letech. V roce 1918 Alberth Wirth postoupil celou oblast Glockneru Rakouskému alpskému spolku - Národní park Vysoké Taury byl založen v roce 1981.